content
Nesnášim korektury
19/02/09 17:16 Rubrika: Překlady
Je to tak. Nesnášim dělat korektury už hotovejch překladů. Tato nechuť se asi zrodila na škole, konkrétně na hodině “Metodika tlumočení”. To byla hodně krutá hodina, kde se z chlapců i dívek stávali opravdoví muži. Probíhalo to asi takhle: profesorka vždy pronesla nějaký projev, asi 10 až 15 studentů si dělalo tlumočnický zápis a pak vybraný student vstal a konsekutivně to celé před ostatními přetlumočil. Zbylí studenti poslouchali a pak tlumočení zhodnotili ze tří hledisek:
- “content”, tj. jestli tlumočník něco nevynechal, nebo něco nepochopil špatně
- “delivery”, tj. jestli se díval lidem do očí, jestli to mělo dostatečný spád, jestli tam nebylo moc hesitačních pauz (pro neznalé: “uhhhhhh... ...ehhhhhhh....ahhhhh”)
- “language”, tj. jestli to bylo jazykově správně.
Ne každý tenhle tlak unesl. Bylo to v podstatě stejné, jako by vás profesorka vyvolala, vy jste šli před tabuli, tam se kompletně svlíkli, udělali pár otoček a ostatní by vás hodnotili ve stylu “no... svaly lehce atrofované, zadek povislý... ...já teda dávám za tři”. Já jsem jako člověk trpící vrozenou empatií aspoň vždy začínal ve stylu “no, mně se to celkově moc líbilo...”, ale někteří si opravdu nebrali servítky.
Takže jako nekonfliktní a uvnitř lehce nesebevědomá osobnost nesnášim dělání korektur - a přesto jsem k nim nyní nucen. Vzal jsem novou práci, myslim, že to tady můžu napsat - dělám externí překlady pro České předsednictví v Radě EU. Je to minimálně zajímavá práce - 95 % překladů bych řek do angličtiny, přičemž vždy zpátky dostanete korekturu od rodilého mluvčího - a zde musím s lídrem opozice pronést: “Přátelé, kdo z vás to má?”
Problém jsou ale ty korektury - nikdy nevim, jak na ně. Zaprvé mi přijdou strašně subjektivní - já jsem hodně volnej překladatel, ale přijde mi blbý opravovat doslovnosti, který jsou v podstatě správně, jenom jinak, než bych to napsal sám. Je prostě těžký odlišit nějakou standardní, všeobecnou normu od vlastních preferencí. Navíc nikdy nevim, jak hluboko mám jít. Měnit každou blbost, nebo jenom opravdu důležitý věci? Ach jo, dilemata....
Děláte někdy korektury? Máte nějakej recept, teda mimo dvou neurolů?
- “content”, tj. jestli tlumočník něco nevynechal, nebo něco nepochopil špatně
- “delivery”, tj. jestli se díval lidem do očí, jestli to mělo dostatečný spád, jestli tam nebylo moc hesitačních pauz (pro neznalé: “uhhhhhh... ...ehhhhhhh....ahhhhh”)
- “language”, tj. jestli to bylo jazykově správně.
Ne každý tenhle tlak unesl. Bylo to v podstatě stejné, jako by vás profesorka vyvolala, vy jste šli před tabuli, tam se kompletně svlíkli, udělali pár otoček a ostatní by vás hodnotili ve stylu “no... svaly lehce atrofované, zadek povislý... ...já teda dávám za tři”. Já jsem jako člověk trpící vrozenou empatií aspoň vždy začínal ve stylu “no, mně se to celkově moc líbilo...”, ale někteří si opravdu nebrali servítky.
Takže jako nekonfliktní a uvnitř lehce nesebevědomá osobnost nesnášim dělání korektur - a přesto jsem k nim nyní nucen. Vzal jsem novou práci, myslim, že to tady můžu napsat - dělám externí překlady pro České předsednictví v Radě EU. Je to minimálně zajímavá práce - 95 % překladů bych řek do angličtiny, přičemž vždy zpátky dostanete korekturu od rodilého mluvčího - a zde musím s lídrem opozice pronést: “Přátelé, kdo z vás to má?”
Problém jsou ale ty korektury - nikdy nevim, jak na ně. Zaprvé mi přijdou strašně subjektivní - já jsem hodně volnej překladatel, ale přijde mi blbý opravovat doslovnosti, který jsou v podstatě správně, jenom jinak, než bych to napsal sám. Je prostě těžký odlišit nějakou standardní, všeobecnou normu od vlastních preferencí. Navíc nikdy nevim, jak hluboko mám jít. Měnit každou blbost, nebo jenom opravdu důležitý věci? Ach jo, dilemata....
Děláte někdy korektury? Máte nějakej recept, teda mimo dvou neurolů?
|