Nejprve jedno přiznání - mám doma televizi a nebojím se ji zapnout. Nevím, jak ostatní překladatelé, ale já zkrátka po dni stráveném prací s textem nemám moc chuť otevřít si třeba tlustou knížku a zpracovávat text další. Prostě nemám. V tu chvíli je pro mě televize ideální relax. Obvykle u mě platí jednoduché pravidlo - čím hloupější pořad, tím hlubší relaxace.

Proč o tom píšu? Protože jsem nedávno přišel na skvělé téma na translatologickou diplomku, které bych tady rád nabídnul (škoda - kdyby mě to napadlo ještě za studií, určitě bych do toho šel). Nevím, kolik stávajících studentů translatologie se sem občas podívá, vzhledem k celkovému počtu stálých čtenářů (dva) si myslím, že se jejich počet bude blížit (nebo rovnat) nule, ale to je jedno.

Nedávno totiž na kanále Prima Cool začali znovu dávat Simpsonovi, a to rovnou od prvního dílu první série. Musím říct, že to bylo fascinující, teda konkrétně překlady jednotlivých dílů. Ze všeho nejdřív musím před všemi překladateli této ságy smeknout - podle mě si překlady Simpsonů dlouhodobě zachovávají vysoký standard (nové díly pod taktovkou Primy jsem neviděl - překládají to pořád ti samí překladatelé?).

Každopádně je jasné, že přístup k překladu Simpsonů prošel během let významnou proměnou. Překlady prvních sérií byly silně explikační, naturalizační, a to zejména na úrovni reálií (v překladech se třeba mluví o českých městech, zmiňují se české celebrity, což dnes působí dost rušivě, dokonce se i počešťovala jména postav, která v pozdějších dílem vystupují pod svými původními jmény). Je to logické - první díly se vysílaly na začátku devadesátých let, tedy těsně po pádu železné opony. Český divák tehdy ještě nebyl seznámen s americkými reáliemi ani s každodenní realitou života v tržním prostředí (kolik Čechů tehdy mělo třeba hypotéku?), takže je jasné, že některé věci musely být v překladu někdy i dost natvrdo vysvětleny. Jak bych asi řekl (nebo v té době spíš neřekl) na zkoušce z teorie překladu - hlavní překladatelskou metodou byla substituce a funkce didaktická převážila nad funkcí informační (nebo to bylo naopak? Už si to nepamatuju).

Postupem času ale dochází ke změně - reálie už nepůsobí tolik exoticky, není tedy nutné tolik parafrázovat a upravovat. Vliv americké kultury zesiluje a presupozice diváka, tj. jeho vědomostní základy, se rozšiřují. Americké reálie se už nepočešťují, naopak mě občas udiví, co všechno v překladu zůstane - podle mě nemá většina diváků šanci některé vtipy pochopit.

V této souvislosti by mě docela zajímal vliv internetu (vycházím tady z možná mylného předpokladu, že pravidelný divák Simpsonů má k internetu přístup). Možná si ani neuvědomujeme, jak moc internet změnil naše vnímání… no prakticky všeho (a jaký to má vliv na presupozice příjemce a ve svém důsledku i na překlad). Jsem si celkem jistý, že např. moje dvacetiletá sestřenice, která žije a studuje na východě Slovenska (ahoj Ivka!), ví, kdo je to třeba Perez Hilton. A právě tahle reálie by se určitě v překladu prvních dílů Simpsonů počeštila (uznávám, že by se možná počeštila i dnes, asi to není ten nejlepší příklad).

Chtěl jsem teď napsat, že překlad už dnes díky internetu nemusí plnit onu didaktickou funkci, nemusí být tím "oknem do světa" jako dřív, ale než jsem to dopsal, uvědomil jsem si, že je to nejspíš blbost. Protože většina informací, které dnes "průměrný Čech" (panebože) na internetu získá, asi získá formou překladů. Takže didaktická funkce překladu zůstává, ale změnilo se to, že internet fakticky zdemokratizoval překlad. Dnes může překládat (a nejspíš i překládá) každý, kdo na internetu tvoří nějaký obsah, byť jen formou odkazů, citací, statusů na Facebooku atd. Nebo případně internet změnil dominantní formu překladů, které didaktickou funkci plní (a také formu jejich distribuce a konzumace). A to už nemluvím o různých “fanslations” a crowdsourcingu.

No, teď jsem možná trochu ulít, takže než se sérií volných asociací dostanu k profesoru Pražákovi, musím ještě jednou nabídnout své téma na translatologickou diplomku. "Překlad seriálu Simpsonovi a variace v presupozicích příjemce?" - "Překlady seriálu Simpsonovi na ose naturalizace - exotizace?" - "Překlady seriálu Simpsonovi a otázky kulturní dominance?" Název si už vyberte sami. V každém případě bych do toho šel. Při porovnávání české a anglické verze jednotlivých dílů bych totiž mohl spojit své dvě nejoblíbenější věci - překlad…. …a sledování televize.

Howgh.

PS: Publikuji tady odpovědi pana Pavla Putny, jednoho z překladatelů seriálu, na dotazy, které jsem mu poslal e-mailem. Podle mě by vyhledání jednotlivých překladatelů neměl být pro studenty problém.

Dobrý den,
na seriálu se za 20 let vystřídaly snad desítky překladatelů. Já jsem se k tomu dostal v 11. sérii, kdy už bylo vše jakž takž "zaběhnuté". Tedy samozřejmě jména hlavních postav a nejdůležitějších vedlejších. Přesto se občas stávalo, že jsme si s kolegy psali "jak se tenhle v češtině vlastně jmenuje?". Dohled nad všemi překlady měl dramaturg (respektive dramaturgyně), jenže i ten se během těch 20 let několikrát vyměnil. Takže ve výsledku v tom byl někdy trochu zmatek, nějak nebylo v silách jednoho člověka to všechno uhlídat. Navíc já třeba kolegy z prvních sérií vůbec neznám, komunikoval jsem jen s těmi, kteří to dělali souběžně se mnou (hlavně s Alenou Fišerovou, která dělal i několik let dramaturgyni).
Co se týče lokalizace, trefil jste to přesně: v porevolučních letech se překladatelé báli (nejspíš oprávněně), že by čeští diváci americké reálie nepobrali, tak co nejvíc počešťovali. Já jsem obecně nepřítel tahání českých reálií do amerického seriálu a vyhýbal jsem se tomu, jak to šlo. Jenže v těch Simpsonech je to na každém kroku a jsou to opravdu většinou věci, které nám nic neříkají (nejčastěji narážky na postavy z populárních TV seriálů 60-70. let, které u nás nikdy neběžely). Takže jsem se to vždycky snažil nahradit nějakým neutrálním vtipem. Ale občas jsem tam něco dal, třeba jednou o sobě Bart prohlásil, že "vypadá jako Kája Mařík" (byl za slušňáka, měl takový ten námořnický obleček). Jenže při zpětném pohledu se mi zase zdá, že už to naopak dnešním dětem nic neřekne, takže příště bych to nepoužil.
V jednom komiksu jsem ale třeba použil jméno Bolek Polívka, protože tam bylo jméno nějakého amerického známého klauna, kterého tu opět nikdo nezná a nešlo to nijak obejít. Nebo narážku na cirkus Humberto (v mé verzi to byl cirkus Rumberto, šlo tam o nějaké ožralé cirkusáky, už přesně nevím)
Jinak v ČT panovala cenzura, co se týče vulgarit - seriál běžel před osmou "pro děti", což byla zásadní chyba. Tady byl oproti drsnějšímu originálu největší posun. Slovo "ass" se tam vyskytuje běžně, ale já tam samozřejmě "prdel" dát nemohl, i když jsem si jist, že by to Bartovi nebo Homerovi "do huby" sedělo nejvíc. Když jsem pak překládal film "Simpsonovi ve filmu", tam už mě nikdo neomezoval (ale tam byl zase mírnější samotný originál, protože film musel být co nejpřijatelnější pro co nejširší vrsty diváků, aby vydělal).
Dalo by se o tom psát ještě dlouze, dokonce o tom dělám přednášky na školách (v Písku, kde bydlím). Studenty to dost zajímá.

Tags: simpsonovi, Teorie, fanslation

Autor pořekadla "nevstoupíš dvakrát do stejné řeky" zřejmě neznal moji maličkost. Už tak od léta si pohrávám s lehce perverzní myšlenkou přihlásit se k doktorskému studiu na Ústavu translatologie, na ústavu, kde jsem strávil těch nejkrásnějších (a zároveň nejstrašnějších) deset let svého života. No nic, nebudu to tu zbytečně rozvádět - na Vánoční besídce ÚTRL jsem tuto myšlenku, jež je plivancem do tváře všech bohů translatologie, realizoval a domluvil jsem se s vedením, že podám přihlášku. Pokud některý ze dvou pravidelných čtenářů tohoto blogu snad ještě váhal, nyní je to již nad slunce jasné - ano, jsem idiot...

Problém je, že musím tak do konce ledna napsat projekt. Rád bych vycházel ze své diplomové práce, která se týkala právního překladu. (Navíc chci "bádat" v oboru, ve kterém aktivně překládám.) Nejvážnějším kandidátem je zatím překladatelský experiment, který by potvrdil, nebo vyvrátil domněnku jednoho z právních překladatelů, s nimiž jsem v rámci výzkumu dělal rozhovor. Tento překladatel tvrdil, že "právníci chtějí doslovné překlady, protože se domnívají, že jenom doslovnost zaručí správný zpětný překlad." Při vyjednávání smlouvy se totiž daný dokument obvykle přeloží několikrát tam a zpátky, přičemž jednotlivé překlady zachycují změny v dokumenty, na nichž se protistrany během jednání dohodly. Doslovnost (nebo překladovost) by pak teoreticky měla zaručit, že při zpětném překladu dojdeme k původnímu textu originálu, a ne k něčemu jinému.

Tahle teorie je určitě zajímavá, ale mám s ní trochu problém. Podle mě vyjadřuje překladatelskou normu devadesátých let, ovšem v poslední době sleduju odklon od doslovnosti směrem k idiomatičnosti (sám překladatel, který výše uvedenou domněnku vyslovil, uznal, že z jazykového hlediska nejsou doslovné právní překlady ideální, ale že to není pro právníka priorita, což je také pravda). Podle mě se nedá dát ani v úzce vymezeném právním překladu rovnítko mezi doslovnost a "správnost". Výše vyjádřená domněnka zcela pomíjí intertextovost - pokud si oba překladatelé uvědomí, kterými dokumenty (zákony) se oba překlady řídí, mohli by překládat idiomaticky a zároveň se v obou jazycích držet stejných terminologických sad.

No každopádně by se podle mě dala platnost této teorie ověřit experimentem, ovšem bude to fuška. Největší problém experimentu je hodnocení kvality, které je vždy do jisté míry subjektivní. Navíc bych se asi nevyhnul textové analýze, což je disciplína, kterou z duše nenávidím. Aby to k něčemu bylo, měl bych do hodnocení zapojit i právníky, což taky nebude jednoduché.

Proč tady o tom píšu? Protože mám ještě trochu času a přivítám jakékoli nápady a návrhy. Můžete si zadat pseudo-věděcký výzkum na míru. Zajímá vás něco v oblasti právního překladu? Pokud ano, napište mi mail, nebo do komentářů. Přivítám jakýkoli nápad. Mám další nápady, ovšem jsou to spíš jenom oblasti, které mě také zajímají, ale nemůžu je nějak uchopit ve formě hypotézy nebo výzkumné otázky - co třeba využití CAT nástrojů v právním překladu? Nebo geneze tvorby originálů právních textů - jak ovlivňuje překladatelský proces? Nebo překlady právníků - jak se liší od překladů překladatelů? Nebo obecně překlady neprofesionálních překladatelek a překladatelů (abych byl genderově vyvážený), administrativních pracovníků a pracovnic atd. Jak vypadají, jakými normami jsou ovlivněny?

No zkrátka kdyby vás něco napadlo, dejte mi vědět...
Veselé Vánoce!

Nevim, kdo tohle vymyslel, ale je to celkem vtipný. Do políčka vepíšete nějakou anglickou větu, ta se pak překládá (asi pomocí Google Translate) tam a zpátky mezi angličtinou a japonštinou. Hra končí, když při dalším překladu nedojde k další změně, tj. při zpětném překladu se zobrazí původní anglická věta. Je to taková překladatelská tichá pošta, na konci většinou vyjde úplná blbost.

Hra mi připomněla moje studijní léta, konkrétně Petera Newmarka. Ten byl velkým propagátorem spíše doslovnějšího překladu. Pokud si dobře pamatuju (a moje paměť není jednou z jistot, na kterou by se dalo v dnešním uspěchaném světě spolehnout), překladatelskou jednotkou pro Newmarka bylo slovo, u volného překladu maximálně věta, silně oponoval oboru “discourse analysis” (jako se to vůběc překládá?) a teorii, že jednotkou překladu je celý text. Jako argument uváděl tzv. “back-translation test” - když něco přeložíte do cílového jazyka a překlad přeložíte zpátky do jazyka zdrojového, měl by vám vyjít stejný text, což prý u volnějšího překladu nikdy nevyjde, a proto je doslovný překlad jediný správný. Idea zpětného překladu je podvědomě přítomná také u právního překladu a někteří překladatelé jí ospravedlňují silně doslovné právní překlady. Když se totiž protistrany domlouvají na nějaké smlouvě, tak třeba postupně vypracují 20 verzí smlouvy, které se překládají tam a zpátky, pokud je jedna strana česká a druhá třeba anglická: Čech něco napíše, Angličan si to nechá přeložit, zapracuje do anglické verze svoje připomínky, Čech si je nechá přeložit zpátky do češtiny, zapracují se tam připomínky, přeloží do angličtiny a tak pořád dokola. V takovém případě by měl právě jen doslovný překlad zaručit stálost terminologie v obou jazycích.

S tím jsem měl vždycky trochu problém. Zaprvé netuším, proč by se měla kvalita překladu obecně měřit správností zpětného překladu. Je to odtržené od reality překládání - když jeden překladatel v nějakém situačním kontextu něco přeloží a pak to v “laboratorním prostředí” jiný překladatel za jiného situačního kontextu přeloží zpátky, docela bych se divil, kdyby to vyšlo stejně (teda pokud překládaným textem nebyla věta typu “Máma mele maso”, popř. “The cat is black”). To nedokazuje, že jedinou správnou formou překladu je překlad doslovný, ale že pro překládání je důležitý situační kontext. To samé platí i u zpětného překládání právních textů - pokud si musím vypomoct doslovným překladem, většinou je to podle mě tím, že si plně neuvědomuji kontext. Většina právních dokumentů v angličtině podle českého práva jsou v podstatě zpětné překlady, ovšem někteří překladatelé k nim přistupují jako k “čistým” překladům, aniž by si uvědomili, že prototextem, origiálem, jsou vlastně české texty, které musejí dosadit na místo anglických, ne pouze překládat anglické texty. Když to přeložíte bez kontextu, pak vám vyjdou věci jako třeba “poškozování práv třetích stran podle ust. § 209 tr.z.”, protože to do angličtiny někdo v jiné advokátní kanceláři přeložil jako “third party rights”, ovšem když se podíváte do trestního zákoníku, je to “poškozování cizích práv”. To ale není chyba volného překladu (jak byste to do angličtiny doslovně překládali - “foreign”?), nýbrž chyba vyplývající z toho, že se soustředíte pouze na text a odtrhnete jej od reality (tj. nepodíváte se na znění zákona, jímž se text řídí).

Tags: party, newmark

Po krátké době tu máme opět překlad v médiích, tentokrát jde o překlad Bible. Nedávno jsem seděl někde v kavárně a viděl jsem na ten nový překlad reklamu, je to pojato opravdu moderně. Nový překlad kritizuje Česká biskupská konference, celé prohlášení najdete tady. Základní body kritiky: neúplnost, nesoulad se zavedenou liturgickou terminologií, nekonzistentní přístup k překladu (někde se veršuje(!), jinde ne).
Pro všechny, kteří neměli to (ne)štěstí chodit na translatologii, jenom odbočka: při úvodu do teorie překladu se na škole téměř vždy zmiňuje Eugene Nida, který se zabýval překladem Bible a přišel s koncepcí “dynamické ekvivalence”, tj. ekvivalence na rovině sociokulturních asociací: při překladu Bible pro Inuity proto například chléb překládal jako rybu, protože při doslovnějším překladu (“formální ekvivalenci”) by to nedávalo smysl - chléb je v Grónsku exotickou pochoutkou, ne základní potravinou. Z beránka se zase stalo tuleňátko atd. Pro “přeskulturní” převod vhodné, ale mám pocit, že církev se raději kloní k doslovnějšímu překladu.
No nic. Nejzajímavější jsou na celé “diskusi” ohlasy čtenářů - co čtenář, to názor, většinou na církev, ale i na překlad a na jeho společenskou funkci. Je to poměrně zajímavé čtení, až budete mít čas, vřele doporučuju. Jenom to dokazuje, že nějaká obecně přijímaná norma překladu opravdu neexistuje:
Lidovky
Novinky.cz

Tags: překlad Bible

Tak jsem včera byl na večeři s bejvalejma kolegama z práce a jeden z nich mě upozornil na tuhle nabídku práce, která se objevila na internetu. Proofreader (tj. korektor) AJ/ČJ, významná advokátní kancelář, bla bla, 60-80 tis. za měsíc. Že bych svůj postoj (viz předchozí příspěvek) ke korekturám přehodnotil? Peníze jsou to pěkný.... Ale ne. Proofreaderů jsou plné Bohnice, a tam já nechci, nebo aspoň ne teď.

Nejhorší na proofreadingu zejména anglickejch právních textů z per českých právníků je totiž podle mě neshoda normy korektora s normou autora. “Draftování” (čti: formulování) právních memorand má totiž své vlastní zákonitosti, které se tak trochu vymykají normě obecné. Uvedu jen dva nejkřiklavější případy (teda pro ty, které to zajímá, mám chvíli čas, tak se rozepíšu):

1. Modalita:
Vždy jsem měl problém s anglickými větami typu “We would like to assure you that...”. Podle mě nedávají smysl, obsahují totiž dvě konfliktní modality - “assure” (česky ujistit) jako vyjádření jistoty, kterou ale zároveň neguje použití podmiňovacího způsobu “we would like to” - takže jistota je podmíněna, no ale pak už to neni jistota. Vždy jsem měl tendenci měnit to na “Rest assured that” nebo tak, ale vždy jsem taky narazil, protože právníci dost často opravdu chtěli vyjádřit jistotu, ale zároveň prostor pro únik, kdyby se ukázalo, že to není pravda. Sem do hry vstupuje pojištění hmotné odpovědnosti atd., nemá cenu to rozebírat. Ale prostě mě to štvalo.

2. Griceovy maximy
Jsem velkej fanoušek Griceovejch maximů (odkaz je anglicky), a to jak v překladu, tak ve formulaci originálů. Právní texty, zejména ty určené klientům, jsou ale z hlediska laika někdy až neuvěřitelně redundantní, např. se začíná popisem zadání pro klienta. To klient neví, co právníkovi zadal za práci? Nebo se často objeví dlouhá citace zákona, kterou potom autor memoranda shrne do jedné věty. To nestačí to shrnutí? Asi ne, opět je tu hmotná odpovědnost, zároveň už jde taky o žánrová klišé, která prostě nikdo nechce rozbít. Když se o tom někdy zmíním nějakému právníkovi, kouká na mě buď se soucitem, jako že jsem naivní blbec, nebo uraženě a naštvaně.

Každopádně korektor, kterej vystudoval filologii nebo translatologii (což je jedna z podmínek stanovená v inzerátu), asi nebude tuhle právnickou normu sdílet, zároveň ji ale nebude moci změnit. Bude to práce plná frustrace a snění o něčem, kde by se člověk víc seberealizoval. Já tuhle zkušenost mám, proto se vždy ušklíbnu, když slyšim, že si “zadavatele musíme vychovat” a tak.

Každopádně kdyby se vám chtělo, přihlaste se a poreferujte.

Tags: korektura, peníze

Mám tady další odkaz. Jsem teď nemocnej, takže sedim na gauči zabalenej do deky a buď sleduju TV (teď jsem se dodíval na záznam finále OH 98 v Naganu ČR - Rusko, kde mě Vichnar trochu popudil poznámkou, že jediný gól utkání vstřelil “jednatřicetiletý veterán” Svoboda), nebo surfuju po webu. Tak jsem našel tuhle stránku. Je to série “podcastů” (tj. krátkejch MP3) o překladu, většinou jsou to rozhovory z účastníkama konference organizace American Translators Association, která se konala v Orlandu na Floridě v listopadu. Podcasty jsou v angličtině.

Všechny rozhovory jsem ještě neposlouchal, z těch, co jsem slyšel, mě zaujal rozhovor 2b s Chris Durbanovou, francouzskou překladatelskou z Paříže, která měla na konferenci příspěvek o překládání pro přímé klienty (tj. ne pro agentury). To mě velice zajímá, protože já osobně jsem se rozhodl, že pro agentury už překládat nebudu, jelikož je to systémově špatné řešení (viz tady). Pí Durbanová se dotýká pár docela žhavých překladatelských témat a jelikož se dost nudim, je čas na polemiku. Takže pár poznámek:

1. Durbanová tvrdí, že je lepší překládat pro přímé klienty, protože jste tak více ve spojení s trhem, dostáváte od klienta zpětnou vazbu a víc si vyděláte. Naprosto souhlasim, i když s tou zpětnou vazbou to neni tak horký, možná překládám pro špatný klienty (na druhou stranu jsem pro agentury překládal několik let a zpětnou vazbu jsem nedostal ANI JEDNOU).

2. Podle Durbanové má každý překladatel morální povinnost účtovat co nejvíc, asi aby se obecně nesnižovaly ceny. Tenhle názor se mezi překladateli vyskytuje dost často, hodně se týká tlumočení. Já s tim ale nesouhlasim. Ať si každej účtuje, co se mu zlíbí. Podle mě je překladatelskej trh natolik širokej, že pojme všechno. Použiju nejhloupější a hodně zjednodušenej chlapskej příměr, ale je to jako s autama. Mercedes nebude snižovat ceny, protože Dacia zlevnila výběhovej model. Už několikrát jsem dostal od klienta poptávku na překlad, nabídl jsem cenu a překlad jsem potom nedostal, protože jsem byl moc drahej. To je naprosto v pořádku - někteří klienti chtějí co nejlevnější překlad, jiní chtějí jistotu, že s překladem potom nebudou mít další práci, a jsou ochotní si za tuhle jistotu připlatit.

Když jsem studoval, účtoval jsem za normostranu daleko míň než dnes. No a? Víc by mi tenkrát stejně nikdo nedal. A podle mě jsem ve svých začátcích ani nekonkuroval dražším překladatelům, a to ani cenou, ani kvalitou. Když jsem jim začal konkurovat, zvýšil jsem cenu. Zkrátka a dobře, podle mě si levní a drazí překladatelé nekonkurujou tak moc, jak si mnozí překladatelé myslí, protože nemíří na stejnou klientelu. Ve všech oblastech průmyslu, obchodu a služeb existuje levná a drahá varianta, tak proč by mělo být překladatelství výjimkou?

Durbanová navíc poznamenává, že cenu může překladatel zvyšovat pouze u nových klientů, ne u klientů stávajících. To mi přijde divný - proč by měl být nový klient penalizován za to, že je nový, a platit za stejnou práci víc než někdo jiný? Přijde mi to nefér. A to ani nemluvím o překladech pro bono. Pár jich za rok udělám. To je taky špatně?

3. Durbanová někde v rozhoru říká, že “translators tend to be literate but not numerate” (jako že to nejsou obchodníci). Přijde mi to vtipný a často i docela pravdivý tvrzení.

3. Velmi zajímavej mi přijde jeden z nápadů, jak získávat nový klienty - účastnit se (průmyslových) veletrhů. Je to vlastně strašně logický - vyberete si oblast, ve které chcete pracovat, jste v kontaktu s potenciálníma klientama, domů si můžete přinést plný tašky často dvojjazyčnejch materiálů.... fakt super. Jen mi přijde zvláštní ten nápad, že by překladatel měl opravovat špatné překlady brožur a pak s nima chodit za klientem, a nabízet tak svoje služby. Něco podobného jsem udělal jenom dvakrát, vždycky jsem se strašně styděl a ani jednou z toho nic nebylo. Ale možná to bude fungovat. Škoda že veletrh Muzika je až na podzim...

Co si o tom všem myslíte? Zajímá mě to!

Tags: překlad, business, obchodní strategie